Tip na hru: Deus Ex: Human Revolution
[appstore id=”489813114″]
Systémové požadavky:
Procesor: 2GHz
RAM: 4GB
Grafická karta: 256MB
Volné místo na disku: 17GB
Nepodporované grafické karty: ATI X1xxx, ATI HD X2xxx, NVIDIA 9400, NVIDIA 7xxx, NVIDIA 320M, Intel HD3000 a Intel GMA.
Toulám se potemnělým Detroitem, cestou vezmu pohozené noviny. Zrovna tam chválí moji poslední misi – no, díky, pánové. Šéf mi dal pořádně slíznout, že jsem nechal Sanderse jít; ale byla to moje volba. Doteď nevim, jestli jsem udělal dobře. Dozvím se to někdy? Něco mi říká, že ano. Vcházím do baráku, vyjedu výtahem a zapadnu do svýho bytu. „Vítejte doma, pane Jensene. Máte nové zprávy,“ uvítá mě mechanický hlas. Aspoň někdo… když ne Megan, probleskne mi hlavou, ale rychle tu myšlenku zaplaším. Slabá sluneční záře prosvítá do obývacího pokoje, nejradši bych se svalil na gauč a nic nedělal, ale povinnost volá, usedám k počítači, netrpělivě ho pouštím, čtu si e-maily, jeden, druhý, třetí… a vůbec nepřemýšlím o tom, že právě hraju Deus Ex: Human Revolution. Teď se mi honí hlavou to, co hlavnímu hrdinovi Adamu Jensenovi, jeho příběhem žiju, jeho svět mě pohltil.
Už před Human Revolution mnoho her úspěšně mixovalo žánry FPS a RPG a já osobně je vítám s otevřenou náručí – jak lépe vytvořit iluzi uvěřitelného světa, než hrou s pohledem z první osoby, která zároveň zahrnuje vývoj postavy, velké množství dialogů a možnost dělat důležitá rozhodnutí? Svět třetího Deus Ex je zasazen do roku 2027 (tedy 25 let před události jedničky), kdy planetou cloumá boj o lidské augmentace – mechanická vylepšení, schopná zbystřit smysly, posílit tělo či uzdravit zranění. Jedni volají: je to naše zkáza! S augmentacemi přestáváme být lidmi! Druzí zase poukazují na to, jak mohou augmentace být lidem prospěšné – třeba na příkladu válečných veteránů, kteří se díky nim dokázali uzdravit ze svých zranění. Adam Jensen je bezpečnostní důstojník ve firmě Sarif Industries, přední firmy v oblasti augmentací. Sám jich v sobě má několik, ne však proto, že by chtěl, ale protože mu zachránily život poté, co budovu Sarif Industries napadli neznámí útočníci.
Jediná pravda zní: Každý lže
Útok odstartuje řetěz událostí, které Adama provedou přes pět světových metropolí (a nepůjde jen o města USA či Kanady, ale podíváme se třeba i do Číny) a řadu zajímavých míst, jako je například sídlo velké televize Picus. Nebyl by to Deus Ex, kdyby se toto cestování obešlo bez všudypřítomné konspirace, zvratů a dobře napsaných postav, jejichž skutečné pohnutky se vybarví až v průběhu hry. „Každý lže,“ říká jeden z důležitých protagonistů a paradoxně je to jedna z mála věcí, kterým můžete ve hře věřit.
Prozrazovat jakékoliv dějové detaily by bylo vůči čtenářům nefér, takže jen v obecné rovině. Je fantastické, jakým způsobem tvůrci z Eidos Montreal zapracovali příběh Adama Jensena do celosvětového dění. Nejprve se sice zabýváte pouze osudy hlavního hrdiny, cestou však narážíte na zmínky o tom, co se zrovna děje. Přečtete si noviny a zjistíte, že do Detroitu přijíždí Bill Taggart, jeden z hlavních odpůrců augmentací. Jdete po ulici a slyšíte, jak se o jeho návštěvě lidé baví. Nejprve to působí jen jako zajímavý detail, jenže tohle dění, které se zdánlivě odehrává pouze v ústraní, vás postupem času semele.
Semele vás i atmosféra, která zachraňuje technicky mírně slabší grafickou stránku hry. Jenže komu vadí, že občas nějaká textura nevypadá úžasně – jednak díky tomu Human Revolution nemá přemrštěné hardwarové nároky, jednak jakékoliv nedostatky zachraňuje skvělou stylizací. Bloudění potemnělými městy za zvuku vynikajícího hudebního doprovodu Michaela McCanna (např. Splinter Cell: Double Agent) má svůj šmrnc. Hudba se navíc dobře přizpůsobuje aktuální situaci a skvěle podbarvuje i akční scény.
Deus Ex: přemýšlej!
Human Revolution nabízí hráči svobodu, byť mírně omezenou. Ve hře se střídají pasáže, kde se musíte dostat z bodu A do bodu B (většinou přes několik nepřátel), s momenty, kdy máte naprostou volnost pohybu po městě, můžete procházet jeho zákoutí, hledat nové úkoly, obchodníky, předměty a podobně. Ani prvně jmenované části hry vám však úplně nesvazují ruce, naopak. Jak je u série Deus Ex zvykem, každá mise má několik možností řešení. A teď nemyslím jen její vyústění, které se může lišit na základě splnění či nesplnění sekundárních úkolů či vašich voleb v rozhovorech. Volnost máte také v průběhu plnění mise.
Příklad: musíte se dostat přes místnost plnou nepřátelských stráží. Nabízí se je všechny postřílet, jenže tohle není Doom nebo nedejbože Serious Sam, abyste bez problémů vykropili několik nepřátel a odešli jen se škrábnutím. Přestože Adam není díky augmentacím úplně obyčejný člověk, pár zásahů ho skolí jako běžného smrtelníka. A tak je třeba uvažovat i o jiných možnostech. Pokud trváte na násilí, je lepší si najít skryté místečko a odtud nepřátele v klidu likvidovat odstřelovací puškou. Jsou ale i mírumilovnější metody. Někdy se budete muset proplížit, což vyžaduje velkou dávku trpělivosti a zkoumání pohybu stráží. Jindy vám pomůže třeba ventilační šachta, skrz kterou lze prolézt na druhý konec místnosti. Nebo hackování, které vás dostane přes zamčené dveře, vypne bezpečnostní kamery nebo deaktivuje nepřátelské roboty. Zkrátka a dobře: dívat okolo sebe se vyplácí. A hlavně přemýšlet! Hra vás za to odmění – a já jí za to tleskám.
Ještě k hackování, za něj si vůbec zaslouží autoři pochvalu. Zatímco třeba v Mass Effectu 2 se jednalo o minihru, která pobavila možná napoprvé, ale jinak nebyla pořádnou výzvou a napotřicáté už byla k uzoufání nudná, v Human Revolution pokaždé baví. Každý zámek má určitou obtížnost, přičemž ty vyšší můžete odemknout až s přibývajícími zkušenostmi. Hackování pak probíhá jako minihra, při níž musíte obsazovat jednotlivé uzly systému, dokud se nedostanete k tomu klíčovému. Při každém obsazení ale existuje riziko, že spustíte ochranu, která vás do několika sekund odhalí. V takovém případě začíná adrenalinový sprint k finálnímu uzlu. Aby to ale nebylo tak jednoduché, tak se v každém systému nachází i několik bodů, jejichž obsazení je sice nepovinné, ale v případě úspěchu vás hra odmění nějakými bonusy (kredity, zkušenosti nebo „červy“, které pomáhají při hackování). Na první pohled jednoduchá minihra v sobě ve skutečnosti skrývá dost napětí a není jen otravnou povinností, ale baví i možností získat zajímavý bonus.
A koneckonců, takhle je to u hry se vším. Třeba dialogy: pomocí speciální schopnosti můžete rozpoznat psychologický profil vašeho partnera a podle toho volit správné možnosti, abyste dosáhli svého cíle. I čtení všudypřítomných e-mailů má smysl – někdy pobaví, někdy dovysvětlí příběhové pozadí, někdy dokonce spustí vedlejší úkol. U vedlejších úkolů se občas trochu naběháte po městě, jenže ani poslíčkování není v Human Revolution nuda: často se stane, že při opakované návštěvě nějakého zákoutí objevíte nové věci, pohozené předměty či tajnou cestu. Autoři se opravdu snažili vyplnit i ty nejnudnější chvíle, jako je třeba cesta výtahem. Když zrovna nemáte možnost pozorovat úchvatný výhled, posloucháte aspoň během jízdy rozhovor Adama s některým z jeho kolegů.
Nové schopnosti = nový zážitek
Za zmínku stojí i vylepšování hlavního hrdiny, které, jak už bylo řečeno, probíhá pomocí augmentací. Získáváním zkušeností si můžete odemykat stále více schopností, jejichž přítomnost skutečně pocítíte. Zatímco u jiných her se vám s novou úrovní třeba jen zvýši poškození o +2, tady se s novými augmentacemi zčásti mění herní zážitek. Ať už zpřístupněním tzv. Social Enhanceru, díky němuž lze prohlédnout povahu cizích postav (viz výše), možností vidět skrz zdi, zneviditelnit se, padat z jakékoliv výšky, skákat o několik metrů výše, běhat rychleji, běhat tiše… schopností je hodně a jejich využití vám odemyká další možnosti v řešení úrovní. Příklad? Potřebujete se nepozorovaně dostat na cizí území – tam ale vede cesta buď přes vysoký plot, který bez potřebné schopnosti nepřeskočíte, nebo přes vrchní patra sousední budovy. Odtamtud se však na cílové místo můžete dostat jen volným pádem, který bez potřebné augmentace nepřežijete. Volba je jen na vás…
… stejně jako při rozhodování v některých klíčových dialozích. Zachráníte hackera, který pomohl zabít vaše přátele? Necháte uprchnout teroristu, když se ukáže, že je vlastně jen něčí loutka? Povolíte… nebo už radši nic nevyzradím, obrázek jste si jistě udělali. Důležitých rozhodnutí není tolik jako třeba v Alpha Protocolu a leckdy mají jen malý vliv na další průběh (zachráněná postava vám kupříkladu dá kódy ke všem počítačům v další misi, tudíž se do nich nemusíte nabourávat). Jenže když vás hra postaví před takové dilema, nikdy nevíte, co svoji volbou vlastně způsobíte.
Kromě občasných dlouhých loadingů snad hře není co vytknout. Činnosti, které jiné hry zpracovávají rutinně či s minimem invence, povyšuje Human Revolution o stupeň výše. Pokud měl být Mass Effect 2 dosavadním vrcholem, co se žánru sci-fi RPG týče, může se Human Revolution jeho lineárním akčním pasážím, menší znovuhratelnosti i hernímu prostoru jen smát.
—————————————————————————————————
Toulám se potemnělým Detroitem, narážím na skupinu pankáčů, co tancuje ve stanici metra, procházím okolo chlápka, co ve výloze obchodu s elektrem pozoruje televizi s hokejem a brblá, že dneska už Red Wings prostě musí vyhrát, míjím obří obrazovku se zprávami o vynálezu nové umělé inteligence (tahle už má pocity!) a najednou na chvíli přestávám přemýšlet jako Adam Jensen a znovu uvažuji jako recenzent.
O tom, jestli jsem vůbec někdy hrál lepší hru.
Zdroj: Hrej.cz