Jak fungují sluchátka s přenosem zvuku přes lícní kosti a proč jde o ideální řešení pro sportovce

Trh se sluchátka zažívá v posledních letech obrovský boom. Největší oblibě se těší zejména ty bezdrátová, která můžou mít nesčetně podob v závislosti na tom, k čemu a pro koho jsou primárně určena. Můžete tak mít sluchátka přes uši, na uši, do uší…, nebo také vedle uší. V tomto případě jde o takzvaná „bone conduction“ sluchátka, která využívají přenos zvuku přes lícní kosti.

Tradiční sluchátka jsou většinou osazena elektroakustickými měniči, které mechanicky rozvlní vzduch směrem do zvukovodu. Když zvuková vlna projde vnějším zvukovodem, narazí do bubínku, ten se rozkmitá a vibrace předá dál přes kladívko, kovadlinku a třmínek do hlemýždě. V něm začínají na vibrace reagovat smyslové buňky, které získané informace o zaregistrovaném zvuku vedou pomocí sluchového nervu k dalšímu zpracování do mozku. 

Poslech přes kosti

V případě „bone conduction“ sluchátek to ovšem funguje jinak. Zdrojem signálu jsou otevřené elektromechanické budiče, které jsou posazeny před ušima a přímo se tak dotýkají lícních kostí na lebce. Mechanické vibrace se přenáší přes kosti na hlavě přímo do vnitřního ucha. Zvuk z těchto sluchátek tak obchází ušní bubínek a putuje přímo do kostěného labyrintu ve spánkové kosti.

Díky tomu, že sluchátka s kostním vedením se nasazují vedle ucha, zůstává zvukovod otevřený a můžou tak do něj procházet ostatní ruchy z okolí. Jednoduše řečeno, s „bone cunduction“ sluchátky můžete poslouchat například hudbu a zároveň slyšet vše, co se kolem vás děje. To je zároveň jejich hlavní výhoda, jelikož ne vždy je žádoucí, abyste měli ucpané uši.

Sluchátka s kostním vedením: pro koho jsou určena?

Klasická bezdrátová sluchátka představují skvělý způsob, jak si naplno užít hudbu či podcasty prakticky kdekoliv. V jistém ohledu to však může představovat také určité riziko. S ucpanýma ušima totiž můžete snadno přeslechnout například padající strom v lese, troubící auto či jiné nebezpečí. Sluchátka s kostním vedením tak představují ideální řešení pro venkovní sportovní aktivity jako je běh, cyklistika nebo turistika.

Většina „bone conduction“ sluchátek jsou navíc vodotěsná, takže je můžete bez obav vzít také do bazénu a zpříjemnit si tím plavání. Vhodné jsou i pro osoby trpící chronickým tinnitem, kteří je mohou využít pro zamaskování šumu.

Bezdrátová sluchátka s kostním vedením vyrábí řada výrobců včetně společnosti Philips, která má v nabídce model Philips GO TAA6606. V tomto případě se jedná model, který přímo cílí na sportovce, čemuž je uzpůsobena také jejich výbava. Ta začíná u zpracování s titanovou konstrukcí a zvýšenou odolností (IP67) vůči vodě a potu. Sluchátka váží pouze 35 gramů, takže o nich prakticky téměř nevíte.

Ideální řešení pro venkovní sporty

Cyklistům jistě udělá radost, že díky týlnímu hlavovému mostu se vejdou pod většinu helem. Velmi užitečnou vychytávkou, kterou jsem zatím u žádných jiných sluchátek neviděl, je integrované světlo ve formě dvou LEDek na zadní straně. Na výběr máte dokonce z několika režimů, kdy diody mohou buď stále svítit či blikat různou rychlostí. To oceníte zejména pokud chodíte běhat ve večerních hodinách, kdy už není tolik světla. Pochopitelně tu nechybí ani dvojice mikrofonů pro vyřizování hlasových hovorů. Sluchátka vydrží na jedno nabití přibližně 9 hodin a dobíjí se prostřednictvím USB-C rozhraní.

Důležité je také dodat, že technologie přenosu zvuku přes lícní kosti, není nic nového. Osobně si vzpomínám, že první bone conduction sluchátka jsem si vyzkoušel někdy kolem roku 2014. Po stránce kvality zvuku šlo o hrubě podprůměrnou reprodukci, která byla dobrá maximálně pro hlasové hovory. 

Současná bone conduction sluchátka jsou na tom o poznání lépe, byť stále nemohou svým projevem konkurovat sluchátkům s tradičními měniči. Zvuk ze sluchátek není špatný, středy a výšky jsou solidně čitelné, ovšem horší je to s basy, které z povahy přenosu zvuku chybí potřebná hutnost.

Na druhou stranu když nosíte sluchátka při běhání za účelem udržení tempa, bohatě to stačí. Stejně dobře poslouží také při dalších sportech a činnostech, kdy chcete poslouchat hudbu, ale zároveň potřebujete mít volné uši a slyšet, co se kolem vás děje. Představit si je dokážu také v kanceláři, kdy si můžete v klidu pouštět podcasty a když na vás zavolá kolega od vedlejšího stolu, bezpečně ho uslyšíte.

A závěrem jedna zajímavost. Za objevitele přenosu zvuku přes lebeční kosti, se uvádí hudební skladatel Ludwig van Beethoven, který v pětadvaceti letech přišel o většinu svého sluchu. Při skládání svých slavných děl používal řadu pomůcek včetně dřevěné tyčky, kterou na jednom konci držel mezi zuby a opačnou stranu přitiskl ke klavíru, což mu umožnilo vnímat zvukové vibrace.